Cestovatelka světem obrazů
aneb
Příběh slavné malířky Nessanny
Auresselové (1.část)

Rodinu Auresselových čekaly ty nejhorší zprávy. Budou se muset odstěhovat! Od té doby, co jim zemřel tatínek, živitel rodiny, je stíhaly samé změny- ne vždy příjemné. Paní Auresselová ztratila práci, a tak v Avonlea neměla už co pohledávat. Musí přece nějak uživit své dvě dcery, starší Nessannu a mladší Ellenu.

Po přestěhování do nového města snášela Nessanna změnu velice těžce, má přece v Avonlea spoustu přátel a oblíbených zákoutí! Ale musí to být…Se slzami v očích se rozloučila se všemi milými a hrdě se vrhla do neznámé budoucnosti.

V novém bydlišti si Nessanna hledala přátele velice těžce, nebyla totiž ten „seznamovací“ typ, ani na ní nebylo nic zajímavého, kvůli čemu by se s ní ostatní chtěli přátelit. Měla možná neobvyklé jméno, ale i to se za chvíli omrzelo. Jako kdyby ji obestíral tajemný závoj, či tenká zídka, kterou musí každý prorazit, aby se stal její spřízněnou duší. Chvíli to trvalo, ale Magdalen to přece jen dokázala a z dívek se staly nejlepší kamarádky. Po čase to dokázal i laskavý Artur, a tato trojice nebyla k rozeštvání.

Nessanna často přemýšlela, proč se tak hloupě jmenuje, vždyť by bylo lepší jmenovat se nějak obyčejně! Matka jí vysvětlovala, že to je památka na jednu zesnulou tetičku, a že by bylo neuctivé nepojmenovat svou dceru po ní.

„Ale vždyť se to stejně už nedozví!“ hádala se nešťastná dívka dál. Nic jí to ale nepomohlo. Jméno je jméno, a to se nedá jen tak změnit!

Paní Auresselová si našla práci, ale nevydělávala mnoho, proto když Nessanna vyšla všechny třídy v městské škole, musela pomáhat mamince přivydělávat. Starala se o starou paní Mutarsovou, která byla na vozíku (Nessa se nikdy nedozvěděla, jestli je paní Mutarsová opravdu chromá, nebo si na to z lítosti jen hraje). Magdalen poslali rodiče studovat, Arthur se měl stát knězem, a tak se naše věrná trojice scházela jen málokdy. I přesto ale zůstali nejlepšími přáteli.

Nessanně začal úplně nový život. Starat se o paní Mutarsovou nebylo tak jednoduché, protože to byla paní podivné povahy. Pořád si na něco stěžovala, brblala si stále nějaké nesrozumitelné věci, měla vždy pravdu a byla na sebe nesmírně hrdá. S takovou osobou není lehké vyjít! Ale naše hlavní hrdinka to zvládala kupodivu dobře. Myslela si své, staré paní nikdy neodporovala. Časem se jí naučila nenápadně vnucovat své nápady, až si paní Mutarsová myslela, že je sama vymyslela. Stará paní měla dívku velice ráda, ale nikdy by si to nepřipustila, na to byla příliš pyšná.

Nessa musela staré paní předčítat ze strašně nudných knížek, které by nebavily i ty nejotrlejší vás. To si pak vymýšlela, jak by děj upravila natolik, aby byl zábavnější. Měla velkou smůlu, že paní při četbě nikdy neusínala, jak to většina starých dam dělává.

Po odpoledním čaji měla dívka vždy čas pro sebe, protože se paní Mutarsová oddávala myšlenkám na mládí, lepší časy a jiným nezáživným představám. Tyto volna trávila Nessanna většinou venku, s tužkou a papírem v ruce, připravena namalovat jakýkoliv zajímavý děj, který musel být minimálně zajímavější, než děj v knihách paní Mutarsové. Kreslila moc ráda, a taky jí to krásně šlo. Jezdila ladně tužkou po papíře a dokázala vytvořit takové malby, až na ně byla sama velmi hrdá. Všechny obrázky si kreslila do svého sešitu, který pojmenovala Sbírka děl slavné malířky, protože se malířkou stát opravdu chtěla.

Jednoho deštivého červnového dne, si paní Mutarsová vzpomněla, že kdysi vlastnila knížku o výchově mladých dívek, podle které ji matka vychovávala. Rozhodla se, že tu knihu musí najít, a že si ji Nessanna musí přečíst. Dívka se velmi zalekla a doufala,že za ta léta bude kniha dobrých mravů pohřbena na půdě uprostřed všelijakého harampádí. Bála se, že kdyby byla vychovávána jako paní Mutarsová, za chvíli by skončila se stejně mrzutou povahou. Tato představa ji děsila a zároveň rozesmívala.

A tak se daly obě spřízněné duše (stará paní byla Nessinnou spřízněnou duší, akorát o tom ještě nevěděla) do usilovného hledání. Nemohoucí paní vše dirigovala z křesla a Nessanna se snažila vyplnit všechny její možné i nemožné přání. Když dívka osaměla ve staré knihovně, omylem shodila kupu starých zaprášených knih z jedné přehlížené police. Ze starého, polorozpadlého sešitu vypadlo pár listů. Posbírala je a upoutalo ji písmo, kterým byly listy hustě popsány. Kde už ho jen viděla? Vždyť je to písmo paní Mutarsové! Nedočkavostí rychle otevřela sešit. Pocítila, jako kdyby na ni dýchla krása a vznešenost minulých let, která byla v sešitě popsána. Nessannu přemohlo neodolatelné pokušení a dychtivě hltala každou větu z deníku paní Mutarsové.