Marilla Cuthbertová je překvapena
(3. kapitola z knížky Anna ze Zeleného domu)

Když Matěj otevřel dveře, Marilla k němu rázně přikročila. Sotva však spatřil podivnou postavičku v ošklivých šatech, s dlouhými rezavými vlasy a s dychtivýma, rozzářenýma očima, zůstala zděšeně stát jako zkamenělá.

„Kdo je tohle, Matěji Cuthberte?“ zvolala. „A kdepak je chlapec?“

„Nebyl tam žádný chlapec,“ odpověděl Matěj celý nešťastný. “Byla tam jenom ona.“

Kývl směrem k děvčeti a až teď si vzpomněl, že se jí ani nezeptal na jméno.

„Žádný chlapec? Musel tm být chlapec.“ Naléhala Marilla. „Přece jsme vzkázali paní Spenserové, aby nám přivezla chlapce.“

„No tak ho nepřivezla. Přivezla holku. Ptal jsem i přednosty stanice. A tak jsem ji přivedl domů. Nemohl jsem ji tam nechat přes noc, ať už se chyba stala kde chce.“

„To je pěkné nadělení!“zvolala Marilla.

Během rozhovoru děvče stálo mlčky, jenom očima bloudilo z Matěje na Marillu, ale z tváře mu vyprchal všechen život. Pojednou jako by si plně uvědomilo význam slov, která právě vyslechlo. Položilo na podlahu tašku, a dychtivě, se sepjatýma rukama pokročilo kupředu.

„Vy mě nechcete!“ zvolala.“Nechcete mě, protože nejsem kluk! To jsem si mohla myslet! Nikdo mě nechtěl. Měla jsem vědět, že je to všechno moc krásně na to, aby to trvalo věčně. Ach, co si teď počnu? Já se rozpláču!“

A také se hned rozplakala. Sedla si na židličku vedle stolu, ruce zkřížila na opěradlo, tváří se o ně opřela a dala se do zoufalého pláče.

Marilla s Matějem se nad sporákem vyměňovali bezradné pohledy. Ani ona, ani on nevěděli, co říct anebo co si počít. Nakonec se Marilla nejistě ujala situace.

„Ale, ale, kvůli tomu nemusíš tolik plakat.“

„Musím!“

Děvče rychle zdvihlo hlavu a odkrylo uslzenou tvář a třesoucí se rty.

„Vy byste také plakal, kdybyste byla sirotek přišla byste do domu, že vás nechtějí, protože nejste kluk. Och…to je nestrašnější událost, jaká mě kdy postihla!“

Něčím jako mimovolným úsměvem, dávno zapomenutým dlouhým nepoužíváním, změkla Marillina jinak vážná tvář.

„No tak už neplač! Nevyženeme tě přece teď večer na ulici. Zůstaneš tady, doku se nedozvíme, jak došlo k omylu. Jak se jmenuješ?“

Dítě na okamžik zaváhalo.

„Říkejte mi prosím Kordélie, „odpověděla pohotově.

„Říkat ti Kordélie? Tak se jmenuješ?“

„Ale ne, tak se nejmenuju. Ale byla bych moc ráda, kdybyste mi říkali Kordélie. Je to ohromně elegantní jméno.“

„Co to proboha plácáš? Když nejsi Kordélie, tak jak se tedy jmenuješ?“

„Anna Shirleyová,“ vyslovila váhavě nositelka tohoto jména. „Ale prosím vás, říkejte mi Kordélie.Co vám na tom záleží, jak mi budete říkat, když tady budu jenom chvíli? A jméno Anna je tak neromantické.“

„Neromantické…co bys chtěla!“ zvolal Marilla nelítostně. „Anna je sice obvyklé, ale rozumné jméno. Nemáš se za co stydět.“

„Já se za ně nestydím,“vysvětlovala Anna. „Jenže Kordélie se mi líbí víc. Vždycky jsem si představovala, že se jmenuju Kordélie – aspoň v posledních letech. Když jsem byla malá, vymýšlela jsem si, že mi říkají Geraldína, ale teď mám radši jméno Kordélie. Když už mě chcete říkat Anno, tak z toho aspoň udělejte Hanu.“

„A jaký je v tom rozdíl?“ zeptala se Marilla, a když brala do rukou čajovou konvici, zase se jí na rtech objevil dávno zapomenutý úsměv.

„Je v tom velký rozdíl. Hana vypadá mnohem lépe. Umíte si představit jméno vytištěné, když ho slyšíte vyslovit? Já ano. Anna vypadá hrozně, zato Hana se mi zdá mnohem důstojnější. Kdybyste mi říkali Hano, zřekla bych se jména Kordélie.“

„No tak dobře, Hano nebo Anno, nemohla bys nám povědět, jak došlo k tomu omylu? My si totiž vzkázali paní Spenserové, aby nám přivedla chlapce. Cožpak v sirotčinci neměli chlapce?“
„Ale ano, bylo jich tam spousta.Ale paní Spencerová povídala jasně, že chcete asi jedenáctileté děvče.A ředitelka prohlásila, že podle jejího názoru bych se k tomu hodila já. Nedovedete si představit, jak jsem byla nadšená. Ze samé radosti jsem nemohla poslední noc spát. Jenomže,“dodala vyčítavě a obrátila se na Matěje,“ proč jste mi hned na nádraží neřekl, že mě nechcete a proč jste mě tam nenechal? Nemrzelo by mě to tolik, kdybych nebyla viděla alej Snů a Stříbrné jezírko.“

„Co to mele?!“ zvolala Marilla a přísně pohlédla na Matěje.

„No…vzpomíná na jistý rozhovor, co jsme po cestě,“ odpověděl Matěj chvatně. „Jdu zavést kobylu do maštale, Marillo. Připrav mi čaj, než se vrátím.“

„Přivezla paní Spencerová kromě tebe ještě někoho jiného?“ vyptávala se Marilla, sotva Matěj vyšel ven.

„Přivezla pro sebe Lily Jonesovou. Lily je teprve pět a je moc hezká. Má oříškově hnědé vlasy. Kdybych byla moc hezká a měla oříškové vlasy, chtěli byste mě?“

„Ne, my potřebujeme chlapce, aby Matěj pomáhal v hospodářství. Děvče by nám k ničemu nebylo.Sundej si klobouk. Odložím ti ho na stůl v síni a kabelu taky.“

Anna si poslušně sundala klobouk.

Po chvilce se vrátil Matěj a všichni zasedli k večeři.Ale Anna se k jídlu neměla. Marně ukusovala z chleba namazaného máslem, marně ochutnávala zavařeninu z malé zoubkované skleněné mističky vedle talíře. Neubývalo ani z jednoho, ani z druhého.

„Ale ty nic nejíš,“ řekla Marilla ostře a pohlédla na ni, jako by se dopustila vážného přestupku.

Anna si vzdychla. „Nemůžu. Jsem na dně zoufalství. Copak vy můžete jíst, když jste na dně zoufalství?“

„Nikdy jsem nebyla na dně zoufalství, tak to nemůžu vědět,“ odpověděla Marilla.

„Nikdy? A pokusila jste se aspoň představit si, že jste na dně zoufalství?“

„Ne, to jsem se nepokusila."

„No potom asi sotva můžete pochopit, jak se cítím. Je to vážně moc nepříjemný pocit. Když se snažíte jíst, dostane se vám do krku nějaké hrouda a nenechá vás nic spolknout, i kdyby to byl třeba čokoládový bonbón. Jednou, asi před dvěma lety, jsem dostala čokoládový bonbón – byl báječný. Od té doby se mi zdá, že mám plno čokoládových bonbónů, ale vždycky se vzbudím zrovna v tu chvíli, když se je chystám sníst. Doufám, že se neurazíte, že nejím. Máte všechno moc, moc dobré, ale přece jíst nemůžu.“

„Jistě je unavená,“ poznamenal Matěj, který nepromluvil ani slovo od chvíle, kdy se vrátil z chléva. „Radši ji dej spát, Marilla.“

Marilla se zrovna rozmýšlela, kam má Annu uložit. V pokojíku vedle kuchyně připravila lůžko pro očekávaného chlapce. I když to byl čistý a upravený pokojík, přece jen se jí jaksi nezdál vhodný pro děvče. O pokoji pro hosty zase nemohlo být ani řeči, když šlo o tak podivného návštěvníka. Zbýval už jen východní pokoj v podkroví.

Marilla zapálila svíčku a přikázala Anně, aby ji následovala. Anna šla za ní bez duše; cestou si v síni vzala klobouk a kabelu. Předsíň byla ukrutně čistá, ale malý podkrovní pokojík, kde se Anna ocitla, vypadal ještě čistší.

Marilla postavila svíčku na trojhranný stůl a rozestlala postel.

„Doufám, že máš noční košili?“ zeptala se.

Anna přikývla.

„Ano, mám dvě. Ušila mi je paní představená v sirotčinci. Jsou strašně chatrné. V sirotčinci je pořád bída, a proto i věci, které nám dávají, jsou chatrné – aspoň v chudém sirotčinci, jako byl ten náš. Hrozně nenávidím chatrné noční košile. Ale dá se v nich snít zrovna tak jako v krásných nabíraných a vyšívaných a s krajkou kolem krku – to je aspoň útěcha.“

„Tak se svlékni a co nejdřív vlez do postele. Za chvíli se vrátím pro svíčku. Nemůžu na tebe spolehnout, že bys ji sama zhasla. Ještě bys mi podpálila stavení.“

Když Marilla odešla, Anna se zamyšleně rozhlížela kolem sebe. Vybílené stěny byly tak dokonale a trapně prázdné, že ji napadlo, že je samotné musí ta prázdnota bolet. I podlaha byla holá, jen uprostřed místnosti ležela kulatá rohožka – něco takového Anna nikdy předtím neviděla. V roku stála postel, vysoká, staromódní se čtyřmi tmavými vyřezávanými sloupky. V druhém roku byl už zmíněny trojhranný stolek, ozdobený bachratým červeným sametovým jehelníčkem, tak tvrdým, že by si i ten nejodvážnější špendlík na něm zlomil hlavičku. Nad stolkem viselo malé zrcadlo. V půli cesty mezi postelí a stolkem bylo ono, zastřené sněhobílou mušelínovou záclonou, proti oknu stálo umyvadlo. Celá místnost působila nevýslovně strohým dojmem, Annu při pohledu na ni zamrazilo. Z hrdla se jí vydral bolestný vzlyk, ale rychle se svlékla, oblékla si opravou noční košilku a skočila do postele; tvář zabořila do polštáře přikrývku si přetáhla přes hlavu.

Když Marilla přišla pro svíčku, jen různé kusy oděvu bez ladu a skladu poházené po zemi a neuspořádaný vzhled postele svědčily o tom, že v místnosti je kromě ní ještě někdo.
Marilla s přísnou tváří posbírala Anniny šaty, složila je na ozdobnou žlutou stoličku, vzala do ruky svíčku a přikročila k posteli.

„Dobrou noc,“ řekla vážně, ale laskavě.

S nečekanou rychlostí se vynořila zpod pokrývky Annina bledá tvář a velké oči.

„Jak mi můžete přát dobou noc, když víte, že to pro mě musí být ta nejhorší noc, jakou jsem kdy zažila?“ zeptala se vyčítavě.

A opět zmizela pod přikrývkou.

Marilla sešla pomalu do kuchyně a dala se do umývání nádobí, které zůstalo od večeře. Matěj kouřil – to byl u něho neomylný znak duševního znepokojení. Kouřil zřídkakdy, protože Marie tento zvyk přísně odsuzovala.

Ale byly doby a chvíle, kdy se Matěj nedovedl zdržet, a tehdy Marilla snášela jeho zlozvyk, uvědomujíc si, že každý potřebuje nějaký ventil pro své city.

„No to je teda pěkná motanice,“ poznamenala zlostně, „Tak to dopadá, když se člověk spolehne na vzkaz a nevyřídí si všechno sám. Příbuzní Richarda Spensera zřejmě náš vzkaz překroutili. Jeden z nás bude muset zítra zajet k paní Spenserové, to je jisté. To děvče pošlem zpátky do sirotčince!“

„Ano, vypadá tonak.“ Potvrdil Matěj neochotně.

„Jak to, že jenom vypadá? To nevíš jistě?“

„No tedy… Marillo, vidíš, je to příjemná dívenka. Myslím, že by byla velká škoda poslat ji zpátky, když jí tolik záleží na tom, aby tu zůstala.“

„Matěji Cuthberte, snad nechceš říct, že bychom si měli tu holku nechat?“

Marilla by nebyla víc udivená, kdyby Matěj chtěl najednou chodit po stropě.

„No teda…ne, to snad ne – asi ne?“ koktal Matěj, protože nacházel východisko a neuměl přesně vyjádřit svoje myšlenky. „Myslím, že je těžké od nás žádat, abychom si ji nechali.“

„To si taky myslím. A k čemu by nám byla?“

„ Ale my bychom jí mohli k něčemu být,“ dodal pojednou Matěj neočekávaně.

„Matěji Cuthberte, začínám věřit, že tě to děvče uhranulo. Je mi nad slunce jasné, že ty ji chceš tady nechat!“

„No , je to opravdu zajímavé stvoření,“ trval Matěj na svém. „Mělas ji slyšet vyprávět cestou z nádraží.“

„To asi. Mluvit umí dost rychle, to jsem si hned všimla. Ale to není žádná zásluha. Nemám ráda děti, co mají tolik řečí. Nechci sirotka holku, a kdybych i chtěla, takovouhle bych si rozhodně nevybrala. Je v ní něco co nedovedu pochopit. Ne, musíme ji hned poslat, odkud přišla!“

„Mohla bych si vzít francouzského chlapce jako pomocníka,“ nadhodil Matěj,“ a ty bys aspoň měla společnici.“

„Netoužím po společnici,“ odsekla Marilla. „Ale já si ji nenechám.“

„Tak tedy…jak myslíš, Marillo,“ řekl Matěj, vstal a doložil fajfku.

„Já jdu spát.“

Spát šla i Marilla, když domyla nádobí, ale zlostně se přitom mračila.




WebZdarma.cz