Alabastrová Elain
(28. kapitola z knížky Anna ze Zeleného domu)

„Samozřejmě musíš být Elaine ty, Anno," řekla Diana. „Já bych neměla odvahu do tý vody."

„Já taky ne," řekla Ruby Gillisová a zachvěla se. „Nevadí mi na oko omdlít, když je nás tu plno, a zase si můžu sednout. Ale ležet a předstírat, že jsem mrtvá - to bych nemohla. To bych umřela strachy."

„No ono by to bylo romantický," podotkla Jane Andrewsová, „ale já bych nevydržela ležet bez hnutí. Pořád bych musela po očku koukat, jestli mě to nenese moc daleko. A to by zkazilo efekt."

„Ale zrzavá Ellaine, to je hloupý," namítala Anna. „Já se nebojím do vody a chtěla bych hrát Elaine, ale připadá mi to divný. Měla by ji hrát Ruby, ta má krásný zlatý vlasy jako ona. A Elaine má být alabastrová dívka, tak přece nemůže být zrzavá."

„Ale ty máš stejně bílou pleť jako Ruby," řekla Diana s vážnou tváří, a vlasy ti rostou mnohem tmavší, než předtím, než sis je ostřihala."

„Opravdu?" vykřikla Anna a zachvěla se štěstím. „Mně se to taky chvílema zdálo - ale neodvážila jsem se někoho zeptat, protože jsem se bála, že mi řekne, že ne. Myslíš, že bych mohla být kaštanová, Diano?" „Proč ne? Máš teď hezkou barvu," řekla Diana a prohlížela si obdivně krátké lokny na Annině hlavě za černou sametovou stuhou s mašlí.

Stáli na břehu rybníka za Rajským svahem, kde se břeh rozšiřoval na malý poloostrůvek lemovaný břízami. Na jeho špici vybudovali rybáři a lovci divokých kachen malé dřevěné molo. Ruby a Jane tu trávily krásné podzimní odpoledne a Diana s Annou si s nimi přišly hrát.

Anna s Dianou strávily většinu tohoto léta u rybníka. Pustá divočina už patřila k dávné minulosti, protože pan Bell tento kousek lesíka na jaře nemilosrdně vykácel. Anna seděla mezi pařezy a plakala. Brzy však svůj žal překonala, když se s Dianou vzájemně ubezpečily, že třináctileté dívky, kterým táhne na čtrnáctý, si už nemohou takhle dětinsky hrát. U rybníka našly zajímavější kratochvíle. Líbilo se jim chytat z můstku pstruhy a naučily se veslovat v plochém člunu, který tu měl pan Barry na střílení kachen.

Uspořádat dramatizaci Elaine byl Annin nápad. Učili se o této Tennysonově básni ve škole, jak bylo předespáno v osnovách angličtiny pro školy na Ostrově Prince Edwarda. Rozebírali ji, cupovali na kousíčky, že byl div, že v nich zůstal ještě nějaký význam, ale postavy alabastrové dívky a Lancelota a Guinevere a Krále Artuše se jim staly tak blízkými, že Anna až potají litovala, že se nenarodila v Camelotu. Muselo to být mnohem romantičtější, než současnost.

Annin návrh byl přijat s nadšením. Děvčata objevila, že když pošlou po vodě plochý člun, pojede po proudu pod most a nakonec přistane na dalším poloostrův-ku, který vyčnívá do rybníka. Často si tak hrály a dramatizace Elaine se tedy přímo nabízela.

„Dobře, já teda budu Elaine," řekla Anna váhavě. Přestože by byla nadšená, hrát hlavní postavu, měla pocit, že na to nemá. „Ruby, ty musíš být Král Artuš a Jane bude Guinevere a Diana musí být Lancelot. Ale ještě předtím musíte představovat bratry a otce. Toho starého němého sluhu musíme vynechat, protože ve člunu je místo jen pro jednoho, když má ležet. Musíme ho přikrýt černým aksamitem. Kdyby nám tak tvoje maminka půjčila tu černou šálu, Diano."

Diana přinesla černý šál, Anna jej natáhla přes člun a lehla si na něj s rukama skříženýma na prsou a zavřenýma očima.

„Jé, ta vypadá opravdu jako mrtvá," pošeptala Ruby Gillisová nervózně a dívala se na bledý obličej ve stínu bříz. „Já mám strach, holky. Myslíte, že se to opravdu může, takhle něco hrát? Paní Lyndeová říká, že divadlo je zvrácenost."

„Ruby, nemluv o paní Lyndeové," řekla Anna přísně. „Kazí to efekt, protože tohle se odehrálo stovky let předtím, než se paní Lyndeová narodila. Jane, vyřiď to. Elaine nemůže mluvit, když je mrtvá."

Jane se chopila příležitosti. Chyběla zlatem vyšívaná přikrývka, ale místo toho dobře posloužil žlutý přehoz přes klavír. Bílá lilie byla také nedostupná, takže musel postačit dlouhý modrý kosatec.

„Tak a je to," řekla Jane. „Teď ji musíme políbit na čelo a Diano, ty řekni,,Sbohem, sestro, sbohem navěky', a ty, Ruby, .Sbohem, sladká sestřičko', obě co nejsmutněji umíte. Anno, propánakrále, usmívej se trochu. Vždyť víš, že Elaine ležela, jako když se usmívá. Tak je to lepší. Tak ji postrčíme."

Člun se s hlasitým vrzáním pohnul. Diana, Jane a Ruby se za ním dívaly, dokud nenabral směr pod most a potom vyrazily lesem a přes cestu dolů, kde měly jako Lancelot, Guinevere a král čekat na alabastrovou dívku.

Anna se chvíli vyžívala v romantické scéně, ale potom došlo k něčemu zcela neromantickému. Do člunu začalo téci. Elaine tedy musela rychle vstát, sebrat přikrývku a černý šál a zůstala zírat do velké díry, kterou do člunu teklo. Ostrý kámen u břehu utrhl záplatu, která byla přibitá k podlaze. Anna o tom zprvu nevěděla, ale rychle si uvědomila, v jakém je nebezpečí. Bude-li se člun naplňovat touto rychlostí, klesne ke dnu daleko dříve, než se dostane ke břehu. Kde jsou vesla? Zůstala na břehu.

Anna zoufale vykřikla, její výkřik však nikdo neslyšel. Zbledla, ale neztratila hlavu. Zbývá jediná možnost - jediná.

„Strašně jsem se bála," řekla Anna paní Allanové druhý den, „a připadalo mi, že to trvá celý roky, než se člun dostane k mostu. Voda pořád stoupala. Modlila jsem se, paní Allanova, ze všech sil jsem se modlila, ale nezavřela jsem oči, protože jsem věděla, že bude-li mě chtít Bůh spasit, pošle člun tak blízko k některému z kůlů, abych se ho mohla chytit a vyšplhat na něj. Ony to jsou sloupy ze starých kmenů, samej suk a tříska. Musela jsem se modlit, ale musela jsem být taky ve střehu. ,Pane Bože, ať se přiblíží člun ke sloupu, o zbytek už se postarám,' opakovala jsem pořád dokola. V takové situaci se totiž člověk na nějakou květnatou modlitbu ani nezmůže. Ale moje modlitba byla vyslyšena, protože člun se na vteřinu dotkl sloupu, já jsem si hodila šál a přehoz kolem krku a vyšplhala jsem se na sloup. A tak jsem tam trčela, paní Allanova, a nemohla jsem nahoru.ani dolů. Byla to neromantická situace, ale na to jsem v tu chvíli neměla mysl. Člověk nemá zrovna pomyšlení na romantiku, když jen tak tak utíká hrobníkovi z lopaty. Hned jsem se pomodlila jako poděkování a snažila jsem se držet co nejpevněji, protože mi bylo jasný, že se sama bez pomoci na břeh nedostanu."

Člun proplul pod mostem a potom zmizel pod hladinou. Ruby, Jane a Diana to viděly na vlastní oči a nepochybovaly o tom, že Anna zmizela pod hladinou i se člunem. Strnuly, bílé jako stín a potom se za halasného křiku daly do zběsilého klusu lesem a ani jednou se neohlédly směrem k mostu. Anna viděla jejich vlající šaty a slyšela, jak křičí. Pomoc určitě přijde brzy, ale její pozice byla velmi nepohodlná.

Minuty ubíhaly, ale každá připadala alabastrové Elain jako celá hodina. Proč už někdo nejde? Kam šly ty holky? Co když jedna po druhé omdlely? Co když nikdo nepřijde? Co když už bude tak unavená, že se dál neudrží? Anna se podívala pod sebe na zelenavou hladinu s hnědými stíny a zachvěla se. V představách viděla hrozné věci.

Ve chvíli, když už se jí skutečně zdálo, že se rukama neudrží, zahlédla Gilberta Blaythea, jak k ní vesluje v loďce Harmona Andrewse. Gilbert se podíval nahoru a a ke značnému údivu spatřil malou bledou, ale pohrdavou tvář a vyděšené, leč také pohrdavé oči.

„Anno! Proboha jak ses sem dostala?" vykřikl. Neváhal ani vteřinu, přirazil loďku ke sloupu a natáhl ruce. Anna si nemohla pomoci. Musela sestoupit do Gilbertovy náruče a přes ni do loďky. Tam se usadila, rozechvělá a nasupená, v náruči držela kapající šál a promočený přehoz. Udržet si důstojnost za takového situace bylo skutečně nad lidské síly.

„Co se stalo, Anno?" zeptal se Gilbert, když se znovu chopil vesel.

„Hrály jsme Elaine," vysvětlovala Anna chladně, aniž by se podívala svému zachránci do očí, „a já jsem měla doplout v člunu do Camelotu. Ale do člunu teklo, a tak jsem se musela vyšplhat na sloup. Holky šly pro pomoc. Dovezeš mě, prosím tě, na břeh?"

Gilbert dovesloval ke břehu a Anna vyskočila na pevnou zem. Pomoc odmítla.

„Jsem ti moc zavázaná," řekla povýšeně. Gilbert však také vyskočil ze člunu a podal jí ruku.

„Anno," řekl rychle, „hele, nemůžeme být kamarádi? Mě strašně mrzí, že jsem se ti tenkrát posmíval kvůli těm vlasům. To bylo jen tak z legrace, nemyslel jsem to vážně. A krom toho už je to tak dávno. Teď máš krásný vlasy - opravdu. Tak už se na sebe nebudeme zlobit."

Anna na moment zaváhala. Měla jakýsi zvláštní, nový pocit, že v tom plachém a zároveň dychtivém výrazu Gilbertových oříškových očí je cosi milého. Srdce se jí rozbušilo. Stará hořkost v ní však potlačila tento nový cit. Vybavila se jí dva roky stará scéna, s takovou živostí, jako by to bylo včera. Gilbert na ni pokřikoval „mrkev" a zesměšnil ji před celou školou. Její odsouzení, kterému by se staří snad smáli stejně jako jeho příčině, čas nezmírnil. Nenávidí Gilberta Blythea! Nikdy mu neodpustí!

„Ne," řekla chladně. „Tvoje kamarádka nikdy nebudu, Gilberte, nechci!"

„Dobře," Gilbert skočil nasupeně do loďky. „Už tě o to nebudu nikdy žádat, Anno. Protože už taky nechci." Enegricky odvesloval pryč a Anna se vydala do strmého kopce po cestě lemované kapradím a javory. Hlavu nesla hrdě vzpřímenou, ale cosi jako by ji mrzelo. Skoro si přála, aby byla Gilbertovi odpověděla jinak. Ano, on ji hrubě urazil, ale stejně - ! A tu se jí zdálo nejlepší sednout si a hezky si poplakat. Teprv nyní se dostavila reakce z napětí a strachu.

Cestou potkala Jane a Dianu, které zběsile utíkaly ke břehu. Na Rajském svahu nikoho nepotkaly, Barryovi byli oba pryč. Ruby Gillisová tady propadla hysterii a byla ponechána, aby se s ní vyrovnala, jak nejlépe umí, a Jane s Dianou zatím utíkaly přes Strašidelný les do Zeleného domu. Tady také nikoho nenašly, protože Marilla odjela do Carmody a Matouš byl na zadním poli na seně.

„Anno," Diana sotva popadala dech, vrhla se Anně kolen krku a plakala úlevou. „Anno - my -jsme myslely - že - že ses utopila - že - že jsme tě zavraždily -protože -jsme chtěly - abys byla - Elaine. Ruby má hysterický záchvat - Anno, jak ses zachránila?"

„Vylezla jsem na sloup pod mostem," řekla Anna unaveně, „a potom okolo vesloval Gilbert Blythe v loďce pana Andrewse a svezl mě na břeh."

„No to je od něj hezký, Anno. To je přece romantický!" řekla Jane, když konečně nabrala dech a byla schopná pronést souvislou větu. „Teď už na něj budeš konečně mluvit, vid?"

„Samozřejmě že nebudu," řekla Anna, jíž se na moment vrátila stará zloba. „A o rmantice už nechci ni slyšet, Jane. Mrzí mě, že jsem vás tak polekala. Asi jsem se narodila na nešťastné planetě. Všechno, co udělám, přinese smůlu kamarádům. Ztratily jsme tatínkovi člun, Diano, a já mám pocit, že už nás sem nepustí."

Annin pocit byl dost přesný. U Barryů a u Cuthber-tů, kde odpoledne všechno prasklo, bylo rušno.

„Dostaneš někdy v životě rozum, Anno?" hubovala Marilla.

„Já myslím, že dostanu, Marillo," odpověděla Anna optimisticky. Nahoře ve svém pokoji si předtím v tichosti hezky poplakala, uklidnila si nervy a vrátila se jí dobrá nálada. „Myslím, že teď mám na to největší šance." „Ani bych neřekla," odpověděla Marilla.

„No," vysvětlovala Anna, „dnes to bylo pro mě poučení. Od chvíle, co jsem přišla do Zeleného domu, dělám průšvihy, a každý průšvih mě vyléčil z nějakého nedostatku. Tenkrát s tou ametystovou broží mě to odnaučilo hrát si s věcma, který nejsou moje. Strašidelný les mě odnaučil přehánět to s fantazií, tinktu-rový koláč mě naučil pečlivosti a barvení vlasů mě odnaučilo marnivosti. Teď vůbec nemyslím na vlasy nebo na nos -jen opravdu zřídka. A dnešek mě odnaučí přehnaný romantice. Dospěla jsem k závěru, že být romantická v Avonlea nemá cenu. Snad tenkrát ve středověkým Camelotu, ale dnes romantiku nikdo neocení. Takže jsem si docela jistá, že brzy seznáte obrat k lepšímu, Marillo."

„No doufám," odpověděla Marilla skepticky.

Matouš, který seděl tiše v rohu, však položil Anně ruku na rameno, když Marilla odešla. „Nevzdávej se úplně romantiky, Anno," pošeptal plaše, „ono je dobré trochu jí mít - ne moc, samozřejmě - ale trochu si jí nech, Anno, trochu si jí nech."




WebZdarma.cz