Jak ochutit koláč
(21. kapitola z knížky Anna ze Zeleného domu)

„Ach bože, na tom světě jsou jen samá setkání a loučení, jak říká paní Lyndeová," poznamenala Anna, když odložila posledního červnového dne knihy a tabulku na stůl v kuchyni a otřela si oči mokrým kapesníkem. „Jé, to bylo štěstí, že jsem si dnes vzala do školy o kapesník víc. Já jsem tušila, že se bude hodit."

„To jsem si nikdy nemyslela, že máš tak ráda pana Phillipse, že budeš potřebovat dva kapesníky, když odchází," řekla Marilla.

„Ale já jsem nebrečela proto, že bych ho měla tak ráda," odpověděla Anna. „Ale když oni brečeli všichni. Začala to Ruby Gillisová. Ruby Gillisová vždycky tvrdila, že pana Phillipse nesnáší, ale jakmile se postavila, že pronese řeč na rozloučenou, rozbrečela se. A potom se jedna po druhý rozbrečela všechna děvčata. Já jsem se držela, Marillo. Vzpomněla jsem si na to, jak mě donutil sedět s Gil - s chlapcem, a jak napsal moje jméno na tabuli a nenapsal Anne, ale Anna, a jak řekl, že takové poleno na geometrii ještě neviděl a smál se, jaké dělám chyby v pravopise.

A vůbec byl pořád hrozný a sarkastický. Ale nějak jsem se stejně neubránila, Marillo, a rozbrečela jsem se taky. Jane Andrewsová měsíc vykládala, jak se těší, až bude pan Phillips pryč, a jak neuroní ani slzu. No a nakonec si ještě musela půjčit kapesník od bráchy - kluci samozřejmě nebrečeli - protože si svůj nevzala. No Marillo, bralo to za srdce. Pan Phillips pronesl na začátek krásnou řeč. Začínalo to ,Nadešel čas loučení'. Bylo to krásné. Měl taky v očích slzy. Jé, Marillo, jak mi bylo najednou líto, že jsem ve škole nedávala pozor a malovala ho na tabulku a dělala si legraci z něho a z Prissy. Můžu vám říct, že jsem si přála být vzornou žákyní jako Minnie Andrewsová. Tu totiž svědomí nemuselo hryzat. Holky brečely celou cestu ze školy. Carrie Sloaneová co chvíli opakovala ,Nadešel čas loučení', a jakmile to řekla, začly jsme znovu. Je mi strašně smutno, Marillo. Ale člověk nemůže zas úplně podlehnout zoufalství, když má před sebou dva měsíce prázdnin, že ne? A potom jsme potkaly novýho pastora s manželkou. Takže mi sice bylo líto, že pan Phillips odchází, ale zase jsem byla zvědavá na toho nového pastora. Má hezkou manželku. Ne zas úplně královsky krásnou - to by se snad k duchovnímu ani nehodilo, aby nedával špatný příklad. Paní Lyndeová říkala, že manželka pastora z Newbridge dává špatný příklad, protože se obléká moc moderně. Ale tahle paní měla mušelínové šaty s krásnými nabíranými rukávy a klobouk s růžemi. Jane Andrewsová povídala, že jí nabírané rukávy připadají na pastorovu ženu moc světské, ale já jsem byla zticha, protože vím, co to znamená, toužit po nabíraných rukávech. A krom toho je pastorovou ženou jen krátce, tak by člověk měl brát ohledy, ne? Budou bydlet u Lyndeů, než jim připraví faru.

Měla-li Marilla jiný důvod k odpolední návštěvě paní Lyndeové, než vrátit jí rám na prošívání dek, který si půjčila loni v zimě, byla to slabost, kterou měli v Avonlea všichni společnou. Ten večer se paní Lyndeové vrátilo mnoho věcí, které měla půjčeny mezi lidmi a o nichž už nedoufala, že je ještě uvidí. Nový pastor, ještě k tomu ženatý, byl středem pozornosti tohoto tichého koutu světa.

Starý pan Bentley, na němž Anna postrádala kouska fantazie, byl v Avonlea pastorem osmnáct let. Přišel sem jako vdovec a vdovcem zůstal, jen v klepech se občas ženil s tou či onou, aspoň jednou za rok. V únoru vzdal svou funkci a odešel za upřímné lítosti svých farníků, kteří si jej za dlouhou dobu jeho působení i přes jeho řečnické nedostatky oblíbili. Od té doby zažila avonleaská fara dohady nad žádostmi a suplikami různých kandidátů, kteří se tu o sobotách představovali svými kázáními. O tom, zda obstojí, rozhodovala obec izraelská, posuzovala je však ještě jedna rusovláska, která sedala plaše ve staré lavici Cuthbertova rodu a své názory potom konfrontovala s Matějem, protože Marilla ze zásady odmítala kritizovat duchovní.

„Pan Smith se mi moc nelíbil, Matěji," znělo Annino souhrnné hodnocení. „Paní Lyndeová říkala, že to jeho podání za mnoho nestojí, ale já bych řekla, že má stejnou vadu jako pan Bentley, že nemá kouska fantazie. A pan Terry jí má zase moc. Ten ji pouští na volno jako já s tím začarovaným lesem. A paní Lyndeová říká, že ta jeho teologie není v pořádku. Pan Gresham byl velmi dobrý a zbožný, ale vyprávěl příliš mnoho zábavných historek a lidi se v kostele smáli. Bylo to na pastora málo důstojné, ne, Matěji? Ale pan Marshall se mi líbil. Ale paní Lyndeová povídala, že není ženatý ani zasnoubený, protože se na něho zvlášť informovala, a že to nepůjde, protože by se mohl oženit v kongregaci a to by nedělalo dobrotu. Paní Lyndeová je prozíravá paní, viď, Matěji? Já jsem ráda, že vybrali pana Allana. Líbil se mi. Měl zajímavé kázání, a když se modlil, bylo vidět, že mu o něco jde, neodříkával to jen jako básničku. Paní Lyndeová povídala, že není dokonalý, ale že dokonalého pastora za 750 dolarů stejně nedostaneme, a že teologii ovládá, protože si ho osobně vyzkoušela. A potom zná příbuzné jeho ženy a to jsou prý spolehliví lidé a dobří hospodáři. Paní Lyndeová říká, že když má muž zdravé názory a žena je dobrá hospodyně, je to ideální spojení pro pastorovu domácnost."

Nový pastor a jeho žena byli milí, příjemní lidé, krátce svoji a plni nadšení pro svou budoucí práci. Avonlea jim od samého začátku zcela otevřelo své srdce. Staří i mladí si oblíbili tohoto upřímného a veselého mladíka s velkými ideály a jeho jemnou ženu, která si prý na faře se vším poradí. Anna se do pana Allana rychle a zcela zamilovala. Objevila v něm další spřízněnou duši.

„Paní Allanová je vynikající," ohlásila jednoho nedělního odpoledne. „Vzala si naši třídu a je to vynikající učitelka. Rovnou nám řekla, že se jí nezdá správné, aby nám četla všechny ty otázky a jednoho po druhém zkoušela. Víte, Marillo, že jsem přesně tohle říkala od samého začátku. Řekla, že se jí můžeme na cokoliv zeptat, a tak jsem se ptala. Já se umím ptát, Marillo."

„To věřím," řekla Marilla důrazně.

„Kromě mě se ptala jen Ruby Gillisová, a ta chtěla vědět, jestli bude letos zase piknik. Mně se to nezdálo zrovna jako vhodná otázka, protože to nemělo žádnou souvislost s učivem - to se týkalo Daniela a jámy lvové - ale paní Allanová se usmála a řekla, že asi bude. Paní Allanová se krásně usmívá. Ona má takové hezké dolíčky ve tvářích. Já bych taky chtěla mít dolíčky, Marillo. Už sice nejsem tak hubená, jako když jsem sem přišla, ale dolíčky ještě nemám. Kdybych je měla, třeba by to na lidi dobře působilo. Paní Allanová říkala, že máme vždycky dobře působit na lidi. Ona o všem tak hezky mluvila. Já jsem nikdy netušila, že náboženství je taková zajímavá věc. Vždycky mi připadalo takové melancholické, ale s paní Allanovou není. Já bych chtěla být křesťan jako ona. Jako pan Bell ne."

„O panu Bellovi se takhle nemluví, Anno. Pan Bell je hodný člověk," poznamenala Marilla přísně.

„Ale to jistě je," souhlasila Anna, „ale moc z toho nemá. Kdybych já byla hodná, tak budu skákat až do stropu radostí. Paní Allanová je asi už stará na to, aby skákala do stropu, a taky by to nebylo důstojné, ale je z ní cítit, že má radost, že je křesťanka, i kdyby se za to neměla dostat do nebe."

„Asi bychom měli pana Allana s chotí pozvat někdy na čaj," řekla Marilla po úvaze. „Byli už všude, ale tady ne. Počkej. Příští středu by se to hodilo. Ale neříkej nic Matějovi, protože kdyby to věděl dopředu, tak by si našel nějaký důvod, aby nemusel být doma. On byl zvyklý na pana Bentleyho a na tyhle si bude těžko zvykat, až uvidí pastorovu ženu, vyděsí se k smrti."

„U mě to bude jako v hrobě," ujišťovala Anna. „Jé, Marillo, mohla bych na tu návštěvu upéct koláč? Chtěla bych pro paní Allanovou něco udělat, víte, a tentokrát si dám pozor."

„Můžeš, třeba patrový," slíbila Marilla.

V pondělí a v úterý probíhaly v Zeleném domě horečné přípravy. Pozvat na návštěvu pastora s manželkou, to byla vážná věc, a Marilla byla odhodlaná, že předčí všechny avonleaské hospodyně. Anna byla bez sebe vzrušením. Mluvila o tom s Dianou celé odpoledne, když seděly na kamenech a dělaly větvičkami namočenými do pryskyřice ve vodě duhu.

„Už je všechno připravené, až na ten můj koláč, ten budu dělat až ráno, a sušenky bude dělat Marilla až těsně, než přijdou. No ujišťuju tě, Diano, že jsme měly dva dny s Marillou plné ruce práce. To je taková odpovědnost, pozvat na čaj pastora. Já jsem to nikdy předtím nezažila. Kdybys jen viděla tu spíž. Budeme mít kuře v aspiku a studené jazyky. Budeme mít dva druhy aspiku, červený a žlutý, a šlehačku a citrónový dort a třešňový koláč, tři druhy cukroví, ovocný koláč a Marilliny slavné nakládané švestky, a ještě hrnkový koláč a patrový dort a sušenky. A čerstvý chleba a uleželý chleba, kdyby měl náhodou pastor dietu a nemohl čerstvý chleba. Paní Lyndeová říká, že pastoři mají vždycky dietu, ale já myslím, že pan Allan není pastorem dlouho, tak by ji snad ještě nemusel mít. Ale když si vzpomenu na ten patrový koláč, tak mi běhá mráz po zádech. Jé, Diano, co když se to nepovede! Včera se mi zdálo, že mě honila strašná čarodějnice a místo hlavy měla patrový dort."

„To dopadne dobře," ujišťovala ji Diana, vždycky přátelsky nakloněná. „Ten, co jsi dělala nedávno, byl přece dobrý."

„To jo, ale když koláče mají tu špatnou vlastnost, že se vždycky nepovedou, když na tom záleží," vzdychla Anna a poslala na vodu krásnou voňavou větvičku. „No budu muset doufat v Prozřetelnost a snažit se nezapomenout na mouku. Podívej, Diano, to je krásná duha."

Nadešlo středeční ráno. Anna vstala za úsvitu, protože už nemohla dospat. Z toho, jak se včera máchala v potoce, dostala rýmu, ale od zájmu o kulinářské umění by ji neodradil ani skutečný zápal plic. Po snídani se pustila do koláče. Když za ním zavírala troubu, hlasitě si oddechla.

„Tentokrát jsem určitě na nic nezapomněla, Marillo. Myslíte, že vzejde? Co když byl ten prášek do pečiva starý? Načala jsem novou konzervu. Paní Lyndeová říká, že si dnes člověk nemůže být ničím jistý, ani práškem do pečiva. Říkala, že by s tím měla vláda něco udělat, ale že se nikdy nedočkáme toho, aby Torryovci něco udělali. Marillo, co když ten koláč nevzejde?"

„Tak máme i bez koláče jídla dost," řekla Marilla věcně.

Koláč však vzešel a vypadal jako dech. Anna jej nadšeně natírala červenou marmeládou a v duchu viděla, jak ho paní Allanova jí a jak si ještě přidává.

„Vezmete ten nejlepší servis, viďte, Marillo?" řekla. „Můžu dát na stůl kytici kapradí a šípkových růží?"

„To je hloupost. Jídlo tam má co dělat a ne kytky!"

„Ale paní Barryová měla na stole kytky," řekla Anna, která věděla, jak na to, „a pastor jí vysekl poklonu. Řekl, že je to hostina pro oko zrovna jako pro žaludek."

„No tak dělej, jak chceš," řekla Marilla v odhodlání nenechat se zahanbit paní Barryovou ani nikým jiným. „Jen, prosím tě, ať tam zbyde nějaké místo na talíře."

Anna se pustila do práce s gustem a odhodláním nechat paní Barryovou daleko za sebou. Za pomoci růží a kapradí a svého výtvarného vkusu upravila stolek tak, že když si k němu pastor se ženou sedli, obdivovali unisono jeho krásu.

„To Anna," řekla Marilla spravedlivě. A Anna cítila, že pochvalný úsměv paní Allanové je víc, než je pro pozemskou blaženost třeba.

I Matěj byl přítomen, a jak byl k tomu přemluven, to tuší jen svatá Prozřetelnost a Anna. Propadl takovému studu a nervozitě, že už nad ním Marilla zlomila hůl. Ale Anna to vzala do ruky s takovým úspěchem, že tu teď seděl ve svátečních šatech a s bílým límečkem a zajímavě rozmlouval s pastorem. Paní Allanové neřekl ani slovo, ale to se od něho ani nemohlo čekat.

Všechno šlo hladce a vesele, dokud se neobjevil na stole Annin koláč. Paní Allanová, která už ochutnala spoustu dobrot, odmítla. Marilla, když viděla to zklamání v Annině tváři, však s úsměvem řekla: „Ochutnejte aspoň kousek, paní Allanová. To pekla Anna zvlášť kvůli vám."

„Tak to musím ochutnat," usmála se paní Allanova a vzala si jeden kousek. Po ní si vzal i pastor a Marilla. Paní Allanova si ukousla pěkné sousto a ve tváři se jí objevil podivný výraz. Neřekla však ani slovo a hrdinně jedla. Marilla si toho všimla a rychle ochutnala. „Anno!" vykřikla. „Cos to pro boha dala do toho koláče?"

„Všechno podle předpisu," řekla Anna. „On není dobrý?"

„Není dobrý! Hrůza je to! Prosím vás, paní Allanová, nejezte to. No ochutnej, Anno. Čím jsi to ochutila?" „Vanilkou," řekla Anna, vzala si koláč a tvář se jí zkřivila. „Jedině vanilkou. Marillo, to byl určitě ten prášek do pečiva. Mně se hned nezdál."

„Jdi a ukaž mi tu láhev vanilky, kterou jsi vzala."

Anna odešla do spíže a vrátila se s lahvičkou tmavé tekutiny se žlutým štítkem „Vanilka". Marilla ji vzala, otevřela a přičichla. „Má ty svatá dobroto, Anno, ty jsi do toho koláče dala jodovou tinkturu! Mně se před týdnem rozbila sklenička, tak jsem ten zbytek přelila do skleničky po vanilce. Ono je to zčásti moje chyba, měla jsem tě na to upozornit - ale proč sis propánakrále nepřivoněla?" Anna se z té ostudy dala do pláče. „Já jsem nemohla - já mám rýmu." Po těchto slovech utekla do svého pokoje, tam si lehla na postel a plakala k neutišení.

Brzy se ozvaly tiché kroky a kdosi vstoupil do místnosti.

„Marillo," vzlykala Anna, aniž se ohlédla, Já jsem zničená. Já tu ostudu nikdy nepřežiju. Ono se to roznese - v Avonlea se vždycky všechno roznese. Diana se mě zeptá, jak dopadl ten koláč, a já budu muset s pravdou ven. Budou si na mě prstem ukazovat jako na tu, která ochutila koláč jodovou tinkturou. Gil - kluci ve škole - se mi budou smát. Marillo, jestli v sobě máte špetku křesťanského soucitu, nenuťte mě po tom všem jít dolů a mýt nádobí. Já ho umeju, až pastor s manželkou odejdou. Už se nebudu moct podívat paní Allanové do očí. Ona si třeba bude myslet, že jsem ji chtěla otrávit. Paní Lyndeová říkala, že zná jednoho sirotka, který se pokusil někoho otrávit. Ale jodová tinktura přece není jedovatá, i když se do koláčů nedává. Řeknete to takhle paní Allanové, Marillo?" „Tak vyskoč a řekni jí to sama," ozval se veselý hlas. Anna vyskočila a pohlédla do tváře paní Allanové, která stála u její postele s veselým výrazem v očích. „Nesmíš takhle plakat, moje malá," řekla, když viděla Annin tragický výraz. „Každý děláme chyby a každému se někdy něco nepovede."

„Kdepak, já je dělám pořád, a to mi na tom koláči pro vás tak záleželo, paní Allanová."

„Já vím, drahoušku. A věř mi, že si vážím tvé laskavosti a uznalosti stejně, jako bych si vážila dobrého koláče. Tak už neplač a pojď mi ukázat svou zahrádku. Slečna Cuthbertová říkala, že máš svůj záhonek. Ráda bych ho viděla, já mám kytičky moc ráda."

Anna se nechala ukonejšit a odvést dolů a uvědomila si, že je to řízení Boží Prozřetelnosti, že je paní Allanova spřízněná duše. O tinkturovém koláči se už nemluvilo, a když hosté odešli, shledala Anna, že se jí to odpoledne líbilo daleko víc, než by byla čekala, i přes ten škaredý incident. Nicméně si zhluboka vzdychla.

„Marillo, není to krásné pomyšlení, že zítra začíná nový den a že začne čistý, bez omylů?"

„Já ti garantuju, Anno, že ty jich za ten den uděláš spoustu," řekla Marilla. „Ty je opravdu snad přitahuješ."

„Ano, já to vím," přiznala Anna pochmurně. „Ale všimla jste si na mě jedné povzbudivé okolnosti, Marillo, že totiž nikdy neudělám stejnou chybu dvakrát?"

„No nevím, jestli je to tak povzbudivé, protože namísto ní uděláš deset jiných."

„Ale Marillo, někde přece musí být mez, kde ty omyly končí. Přece musí být někde hranice, kde se ty mé chyby vyčerpají. A až se vyčerpají, bude pokoj. To je přece povzbudivá představa."

„No tak jdi a dej ten koláč prasatům," protože pro člověka to není, ani pro Jerryho Buotea.






WebZdarma.cz