Matěj Cuthbert je překvapen
(2. kapitola z knížky Anna ze Zeleného domu)

Matěj Cuthbert a jeho kaštanová klisna se pohodlně ubírali osmimílovou cestou do Bright River. Byla to hezká cesta – vedla kolem útulných selských domů, tu a tam přes nevelký voňavý jedlový lesík anebo úvoz, nad nímž jako bledý stín visely rozkvetlé plané švestky. Vzduch byl nasycený vůní jabloňových sadů, louky se v dálce svažovaly k zamlženému obzoru, perlovému a purpurovému.

Matěj vychutnával cestu způsobem jemu vlastním až do té chvíle, dokud nepotkal nějakou ženu a nemusel ji alespoň kývnutím hlavy pozdravit – protože na ostrově Prince Edvarda zdravíte každého, koho cestou potkáte, ať už ho znáte, nebo ne.

Matěj se bál všech žen kromě Marie a paní Rachel; měl nepříjemný pocit, že ty divné bytosti se mu potměšile vysmívají. Možná že se v tom ani příliš nemýlil, protože už na první pohled vypadal jako podivín – nevzhledná postava s dlouhými ocelově šedými vlasy, padajícími na shrbená ramena, s hustým měkkým vousem, který nosil už od dvaceti let.Je pravda, že ve dvaceti se Matěj příliš nelišil od toho, jak vypadal teď, v šedesáti.

Když dojel do Brigit Riveru, po vlaku nebylo ani památky. Matěj se domníval, že přijel příliš brzy. Přivázal tedy klisnu na dvoře u malé hospody a sám šel k nádražní budově. Dlouhé nástupiště bylo téměř pusté.Jediným živým tvorem zde bylo děvče, sedící na hromadě šindelů až na samém konci nástupiště.Matěj sotva postřehl, že je to skutečně děvče, když se co nejrychleji protáhl kolem, aby na ni nemusel ani pohlédnout. Kdyby jí věnoval třeba jen letmý pohled, jistě by si všiml, že celá její bytost prozrazuje jakési napětí z očekávání něčeho důležitého. Seděla tam a jistě čekala na někoho nebo na něco, a protože jí v té chvíli nezbývalo nic jiného než sedět, seděla tedy a napjatě čekala.

Matěj spatřil výpravčího, právě zamykal dveře kanceláře a chtěl si odskočit na večeři. Zeptal se ho tedy, jestli vlak, co má přijet v půl šesté, má zpoždění, nebo jestli už tu bude.

„Byl tu a odjel před půl hodinou,“ odpověděl rázně výpravčí. „Ale nechal vám tady pasažéra – holčičku. Sedí tamhle na šindelích. Řekl jsem jí, aby šla do čekárny pro dámy, ale odpověděla mi, že radši počká venku. Prý venku má fantazie větší rozlet. Tak se mi zdá, že to bude pěkné kvítko.“

„Ale já přece nečekám žádné děvče,“ řekl Matěj mdle. „Přijel jsem si pro chlapce. Paní Spencerová ho měla přivézt z Nového Skotska.“ Přednosta stanice hvízdl.

„To bude určitě nějaký omyl, paní Spencerová vystoupila z vlaku s touhle holkou a svěřila mi ji. Povídala, že si ji se sestrou berete ze sirotčince za vlastní a že si pro ni každou chvíli přijdete. To je všechno, co o tom vím – a jiného sirotka tady v úschovně nemám.“

„Tomu nerozumím,“ poznamenal Matěj bezradně. V duchu si přál, aby tady byla Marilla a situaci vyřešila.

„Proč se nezeptáte té holky? Prohodil lhostejně výpravčí. „Ta vám to jistě vysvětlí – jazyk má dobře proříznutý, to jsem už zjistil. Možná že se jim tam nedostávalo kluků nebo neměli takový druh, jaký jste chtěli.“ Nato rychlým krokem odešel, protože měl hlad.

Na nešťastného Matěje čekal těžký úkol. Těžší, než kdyby měl oholit lva v doupěti – dojít k děvčeti, k sirotkovi, a zeptat se ho, proč není chlapec. Matěj tiše zasténal a pomalu se ubíral k děvčeti.

Holčička ho pozorovala od chvíle, kdy přešel kolem ní. I teď na něho upírala oči. Matěj se na ni nedíval, ale i kdyby se díval, neviděl by, jak ve skutečnosti vypadá. Běžný pozorovatel by však spatřil:

Děvče asi jedenáctileté ve velmi krátkých, velmi těsných, velmi ošklivých šatech ze žluté hrubé látky. Na hlavě mělo tmavohnědý námořnický klobouk a zpod klobouku mu na zádech visely dva silné copy z hustých jasně rezavých vlasů. Tvář mělo drobnou, bledou a vyhublou, posetou pihami, velká ústa a stejně velké oči, které podle osvětlení a podle nálady byly buď zelené, nebo zase šedé.

Tolik by si všiml běžný pozorovatel. Zvlášť bystrý a citlivý pozorovatel by zaznamenal, že brada je příliš ostrá a výrazná, že velké oči jsou duchaplné a bystré, že ústa lemují krásně vykrojené, plné rty, že čelo má široké a vysoké. Zkrátka, náš zkušený pozorovatel by usoudil, že v těle téhle holčičky, které se stydlivý Matěj Cuthbert tak směšně polekal, sídlí nevšední duch.

Nepříjemné povinnosti, aby promluvil první, byl Matěj ušetřen. Sotva nabyla jistoty, že míří k ní, malá vstala, jednou rukou pevně sevřela držadlo odřené, staromódní cestovní tašky a druhou mu podávala.

„Jestli se nemýlím, jste pan Matěj Cuthbert ze Zeleného domu,“ řekla velmi jemným, melodickým hlasem. Jsem moc ráda, že jste přišel. Už jsem se totiž začala obávat, že pro mne nepřijdete, a snažila jsem si představit, co se asi mohlo přihodit a překazit vám cestu. Kdybyste nepřišel do večera, vydala bych se po trati k támhleté velké ptáčnici v zatáčce, vyšplhala bych na ni a zůstala tam celou noc. Ani trochu bych se nebála. Nádherně by se mi spalo při měsíčním svitu na divoké, bíle rozkvetlé třešni, nemyslíte? Byla jsem přesvědčená, že zítra ráno si pro mě přijedete, když nebudete moci přijít dnes večer.“

Matěj nešikovně uchopil malou útlou ručku do své. V téhle chvíli se rozhodl, co udělá. Nemůže přece tomuhle děvčeti s rozzářenýma očima povědět, že došlo k omylu. Odvede ji domů a ať jí to řekne Marilla. Stejně ji nemůže nechat v Brigit Riveru, ať už se stala chyba, nebo ne. Nejlépe tedy bude počkat s otázkami a vysvětlováním na večer, až budou v Zeleném domě.

„Promiň, že jsem se opozdil,“ řekl ostýchavě. „Pojď, kůň čeká na dvoře. Dej mi tu tašku.“

„Ale já ji přece unesu,“ odpovědělo děvče vesel. „Není těžká. Mám v ní sice celý svůj majetek, ale těžká není. A je potřeba ji umět nést, protože držadlo vypadává – proto bude jistě lepší, když si ji ponesu sama, já už se v tom vyznám. Je to hrozně stará kabela. Ale jsem přece jenom ráda, že jste přišel, i když by se mi bylo příjemně spalo na té ptáčnici. Máme před sebou dlouhou cestu, že? Paní Spencerová povídala, že osm mil. To mě potěšilo, protože se ráda vozím. Připadá mi báječné, že budu bydlet u vás a že budu vaše. Já jsem totiž nikdy nikomu nepatřila – aspoň doopravdy ne. Ale nejhorší to bylo v sirotčinci. Strávila jsem tam jenom čtyři měsíce a měla jsem toho dost. Vy jste asi nikdy nebyl v sirotčinci, a tak si asi nedovedete představit, jak to tam vypadá. Je to horší než všechny nejčernější představy. Paní Spencerová mě napomínala, že je ošklivé takhle mluvit, ale já jsem to nemyslela zle. Snadno se dopustím něčeho špatného, ani si to neuvědomuju. Víte, byli k nám hodní – tam v sirotčinci. Ale nedalo se tam moc snít – mohla jsem si leccos vymýšlet jenom o ostatních sirotcích. I to bylo zajímavé, hlavně když jsem si o nich všelicos představovala – představovala jsem si, že moje sousedka je ve skutečnosti hraběcí dcera, kterou jako dítě ukradla zlá chůva, a ta že brzy zemřela a nemohla se k vině přiznat. Probděla jsem celé dlouhé noci a přemýšlela o tom, protože ve dne jsem neměla čas. Asi proto jsem tak hubená – jsem hubená jako vyžle, že? Nemám na sobě ani kousek masa. A já si tak ráda představuju, že jsem hezká a baculatá a že mám jamky v loktech.“

V té chvíli přestala Matějova společnice mluvit, jednak proto, že jí došel dech, a za druhé proto, že se už blížili k bryčce.

Dokud nevyjeli z městečka, neřekla ani slovo. Vezli se dolů strmým svahem. Cesta se hluboko zahryzla do měkké půdy, takže její okraje, lemované kvetoucími třešněmi a štíhlými břízkami, se tyčily víc jak metr nad jejich hlavami.

Dítě natáhlo ruku a ulomilo větvičku pláňky, která se otřela o bok vozu. „Že je to krása? Co vám připomíná strom, který se k nám naklání a je celý bílý jako samá krajka?“ zeptala se Matěje.

„No, já věru ani nevím.“

„Nevěstu, určitě nevěstu – nevěstu v bílém, s krásným jemným závojem. Nikdy jsem nevěstu neviděla, ale dovedu si představit, jak asi vypadá. Nemyslím na to, že třeba jednou budu taky nevěsta. Vypadám tak všedně, že sii mě nikdo nebude chtít vzít za ženu – leda nějaký misionář, abych s ním jela do dalekých krajin. Ten by asi nebyl moc vybíravý. Ale přesto přece jen doufám, že jednou budu mít bílé šaty. To je můj největší ideál, vrchol štěstí. Ohromně miluju hezké šaty. Ale pokud se pamatuju, nikdy v životě jsem hezké šaty neměla - ale alespoň se mám na co těšit, že? A můžu si představovat, jak jsem přepychově oblečená. Když jsem dne ráno odcházela ze sirotčince, hrozně jsem se styděla za tyhle ohavné šaty. Vypadají jako pytel. Všichni sirotci je museli nosit, to víte. Jeden obchodník z Hopetownu minulou zimu daroval sirotčinci tři sta metrů téhle látky. Někteří povídali, že prý proto, že ji nemohl prodat, ale já si spíš myslím, že to udělal z dobročinnosti, nezdá se vám? Když jsem nastoupila do vlaku, měla jsem pocit, že se každý na mě kouká a lituje mě. Ale já si z toho nic nedělala. Představovala jsem si, že mám na sobě ty nejkrásnější bledě modré hedvábné šaty - protože když si mám vymýšlet, tak ať už to stojí za to - a na hlavě velký klobouk z kytek a pér, zlaté hodinky, jelenicové rukavice a střevíčky. Hned mi bylo veseleji a cesta na ostrov mě začala bavit. Na lodi mi nebylo ani trochu špatně. Ani paní Spencerové nic nebylo, i když obyčejně cestu nesnáší. Prý neměla ani chvilku času pomyslet na mořskou nemoc, jak mě pořád hlídala, abych nespadla z paluby. Říkala, že tak neposedné děvče v životě neviděka. Ještě dobře, že jsem tolik běhala po lodi, zachránila jsem jí od nemoci, že? Chtěla jsem totiž vidět všechno, co bylo na lodi k vidění, protože jsem nevěděla, jestli se mi ještě někdy naskytně taková příležitost. Podívejte, tamhle jsou další třešně a taky kvetou! Tenhle ostrov je samý květ. Už jsem si ho zamilovakam a proto se těším, ře tady budu bydlet. Vždycky jsem slýchala, že ostrov Prince Edvarda je nejkrásnější místo na světě. Představovala jsem si, že na něm žiji, ale ve skutečnosti jsem nikdy nevěřila, že by se mi můj sen mohl splnit. Je to úžasný pocit, když se někomu splní sny, že? Ale ty červené cesty jsou legrační. Když jsme nastoupili do vlaku v Charlottetownu a z okna jsme viděli červené cesty, ptala jsem se paní Spencerové, od čeho jsou tak červené, a ona mi řekla, že neví a ať už se proboha na nic neptám. Prý jsem už položila víc jak tisíc otázek. Možná měla pravdu, ale jak se mám něco dozvědět, když se nikoho nezeptám? A řekněte mi, od čeho jsou ty cesty všude červené?"

"No ... já věru ... ani nevím," odpověděl Matěj.

"Vidíte, to je jedna z mnoha záhad, na které musím najít odpověď. Není to skvělé, že se jednou všechno dozvím? Těší mě to - svět je přeci tak zajímavý. Ale nebyl by ani z poloviny tak zajímavý, kdybychom o všem všechno věděli, že mám pravdu? Fantazie by se neměla čím zabývat. Ale už zase asi moc mluvím, že mám pravdu? Říkají o mně, že moc žvaním. Bylo by vám snad milejší, kdybych mlčela? Jak mi řeknete, abych byla zticha, hned přestanu. Umím taky mlčet; i když je to těžké."

Matěj si k svému vlastnímu údivu uvědomil, že mu cesta přináší potěšení. Jako mnozí málomluvní lidé i on rád naslouchal mnohomluvným, když ochotně vyprávěli a nečekali, že také on přispěje svým dílem k rozhovoru. Ale ani ve snu by ho nenapadlo, že by se mohl tak dobře cítit ve společnosti malého děvčete. Podlě Matějova názoru je se ženami dost velké trápení, ale malé holky jsou vrchol všeho. Nenáviděl je, když se se strachem téměř plazily kolem něho a úkosem na něho pohlížely, jako by čekaly, že je naráz zhltne, když se opováží říci slovo. Tak si totiž v Avonlea představovali dobře vychované děvče. Ale tahle pihovantá osůbka byla docela jiná; třebaže pro Matěje nebylo snadné sledovat její rychlé duševní pochody, pomyslela si, že to štěbetání se mu docela líbí. Odpověděl jí ostýchavě, jak měl ve zvyku:

"Jen povídej, jak chceš, mně to nevadí."

"No to jsem ale vážně ráda. Já vím, že my dva si budeme znamenitě rozumět. Hned je mi líp, když vím, že můžu vykládat, co chci, a ne ustavičně poslouchat napomínání, že děti mají být vidět, a ne slyšet. Mně to snad povídali miliónkrát. Někdo se posmívá, že prý užívám učená slova, ale co je na tom? Když má někdo učené myšlenky, musí je vyjádřit učenými slovy, že?"

"No, tedy ... to se mi zdá docela rozumné," odpověděl Matěj.

"Paní Spencerová povídala, že mám jazyk pořádně proříznutý. Ale nemám - je úplně správně přirostlý. Paní Spencerová povídala, že vaše hospodářství se jmenuje Zelený dům. Na všechno jsem se jí vyptala. Povídala, že statek obklopují stromy. To mě nejvíc potěšilo. Já mám totiž hrozně ráda stromy. V sirotčinci nerostl ani jeden, jen pár nedoch§dčat před domem a taky byly zavřené v takových nabílených klíckách. I ty stromy vypadali jako sirotci. Bylo mi zrovna do pláče, když jsem se na ně koukala. Říkávala jsem jim: Ach, vy chudáčci. Kdybyste byly někde ve vysokém lese mezi jinými stromy, nedaleko potůčku, v měkoučkém mechu, kdyby vám u kořenů rostli zvonečky a ve větvích zpívali ptáci, to by se vám rostlo. Ale takhle růst nemůžete! Dovedu si docela dobře představit, jak vám je, stromy moje! Bylo mi líto, když jsem je dnes ráno musela opustit. Vy se tak snadno nepřipoutáte k něčemu takovému, nebo ne? Je v blízkosti Zeleného domu nějaký potok? Na to jsem se zapomněla paní Spencerové zeptat."

"No ... to je, teče hned u domu."

"Sláva! Vždycky jsem si přála bydlet u potoka. Ale nikdy jsem si nepomyslila, že se mi tohle přání splní. Sny se málokdy plní, viďte? Jak by bylo nádherné, kdyby se vždycky splnily. Ale teď se cítím skoro úplně šťastná. Nemohu říct, že jsem úplně šťastná, protože - co myslíte, jaká je tohle barva?"

Přehodila si jeden ze svých dlouhých hladkých copů a podržela ho v ruce Matějovi před očima. Matěj nebyl zvyklí rozhodovat o ostínech ženských vlasů, ale v tomhle případě bylo těžké pochybovat.

"Zrzavá, ne?" odpověděl.

Děvče si přehodilo cop zpátky s povzdechem, který jako by vycházel až odněkud ze špiček nohou a vyjadřoval smutek věků.

"Ano, zrzavá," potvrdila odevzdaně. "Teď už víte, proč nemůžu být úplně šťastná. Nikdo by nemohl být spokojený se zrzavými vlasy, kdyby ty zrzavé vlasy měl. To ostatní mě ani tak moc netrápí - pihy na tváři, zelené oči a hubené tělo. To všechno si umím odmyslet. Dovedu si představit, že mám krásnou pleť jako lístky růže a oči modré jako nebe. Ale zrzacé vlasy si odmyslet nemůžu. Říkám si: Mám překrásné černé vlasy, černé jako havraní pera! A přece vím, že jsou ve skutečnosti zrzavé a srdce mi nad tím puká žalem. To mě bude trápit celý život. Kdysi jsem četla v románě o jedné dívce, co měla taky jakési trápení po celý život, ale ta se netrápila kvůli vlasům. Měla zářivě zlaté vlasy, které se jí bohatě vlnily na labastrovým čelem a splývaly dolů po zádech. Co je to alabastrové čelo? Nikdy jsem se to nemohla dozvědět. Nemohl byste mi to říct?"

"No ... já věru ani nevím," odpověděl Matěj. Začala se mu točit hlava. Připadal si jako kdysi v dobách bláznivého mládí, když ho jednou na výletě kamarád přemluvil, aby s ním šel na kolotoč.

"To nevadí, ale ať to už znamená co chce, muselo to být něco moc příjemného, protože byla božsky krásná. Napadlo vás někdy, jak vypadá někdo božsky krásný?"

"No tedy ... to věru ne, nemyslel jsem na to," přiznal se Matěj bez rozpaků.

"Já ano. Hodně často jsem o tom přemýšlela. Jaký byste byl radši - božska krásný, oslnivě moudrý, anebo andělsky dobrý?"

"No tedy ... já věru ani nevím."

"Já taky ne. Nikdy se nemůžu rozhodnout. Ale na tom ani moc nezáleží, protože je málo pravděpodobné, že dosáhnu alespoň jednoho z těchhle ideálů. Je jisté, že nikdy nebudu dobrá jako anděl. Paní Spencerová povídala - ach, pane Cuthberte. Och, pane Cultberte! Ach, pane Cuthberte!!!"

Výkřik nepatřil paní Spencerové, ani děvče nevypadlo z bryčky, ani Matěj neudělal nic vzrušujícího. Prostě vjeli do zatáčky a octli se v Uličce.

Ulička,, jak tomuhle kousku cesty říkali obyvatelé Newbridge, byl asi čtyři sta až pětset metrů dlouhý úsek cesty, jakýsi úvoz, nad nímž se klenuly obrovské košaté jabloně, které tam před léty vysadil kterýsi podivínský starý hospodář. Nad hlavami se tedy rozprostíral dlouhý baldachýn sněhobílých voňavých květů. Pod větvemi bylo růžové šero a vpředu prosvítalo nebe, ozářené zapadajícím sluncemm jako velké purpurové okno na konci chrámové lodi v katedrále.

Před touto krásou děvče jako by oněmělo. Sedělo v bryčce nehybně, vzadu opřené, hubené ruce složené před sebou a tvář obrácenou vzhůru ve vytržení nad bílou nádherou.

Nepohnula se a nevydala ani hlásku i tehdy, když už vyjeli z Uličky a vezli se dlouhým svahem dolu k Newbridgi. Stále ještě hleděla do zapadajícího slunka rozšířenýma okouzlenýma očima, které dychtivě sledovaly překrásné obrazce, střídající se na zářivém pozadí. Mlčky projeli Newbridge, rušnou vesničkou, kde na ně štěkali psi, pokřikovali výrostci a zvědavé tváře obyvatel vyhlížely z oken.

Nepromluvila ani tehdy, když už měli za sebou další tři míle. Zřejmě dovedla mlčet stejně dlouho jako mluvit.

"Zdá se mi, že jsi unavená a hladová," ozval se konečně Matěj. Její mlčenlivost připisoval jediné příčině, kterou si dovedl představit. "Ale už nejsme daleko - ještě míli."

S hlubokým povzdechem se probraka ze snění a pohlédla na něho očima, které se zatoulaly kamsi za hvězdami.

"Ach, pane Cuthberte," zašeptala, "jak jsme teď jeli - pod tou bílou cestou - co to bylo?"

"No tedy ... myslíš asi Uličku," odpověděl Matěj po chvilce namáhavého rozmýšlení. "Je to hezké místo."

"Hezké? Ne. Slovo hezké ho ani zdaleka nevystihuje. Ani slovo krásné. Tím se vyjídří moc málo. Ach, to byla nádhera - nádhera! Poprvé jsem viděla něco, co fantazie nemůže ani přikrášlit. Jenom tady mě to ohromně uspokojilo," přiložila si ruku na prsa, "způsobilo mi to podivnou bolest, ale byla to příjemná bolest. Cítil jste někdy takovou bolest, pane Cuthberte?"

"No ... tedy ... věru že se nepamatuju, že bych cítil ..."

"Já ano, mockrát - vždycky, když vidím něco hrozně krásného. Ale té nádherné cestě by neměli říkat jenom prostě Ulička. To nevystihuje její krásu. Měli by ji nazvat řekněme - alej Snů ... není to pěkné pojmenování? Když se mi nelíbí jméno nějaké osoby nebo věci, vždycky si vymyslím jiné. V sirotčinci byla holka, která se jmenovala Hepziba Jankisová, ale já jsem jí vždykcy říkala Rozálie de Verve. Ať ostatní říkají té cestě Ulička, já jí budu nazývat alej Snů. Vážně už máme domů jenom míli? To jsem ráda, ale je mi to taky líto. Je mi líto, protože cesta byla ohromně příjemná a mně je vždycky líto, když něco příjemného končí. Potom může přijít ještě něco příjemnějšího, ale nikdo s jistotou neví, co doopravdy přijde. A pak se často stává, že to další není příjemnější. Aspoň já mám takové zkušenosti. Ale těším se, že jedu domů. Pokud se totiž pamatuju, nikdy jsem neměla opravdový domov. Zase cítím tu příjemnou bolest, když si pomyslím, že jedu do skutečného, opravdového domova. Ach, to je krásné."

Přejeli po temeni kopce. Pod nimi ležel rybník, na první pohled vypadal jako řeka, tak byl dlouhý a křivolaký. V polovině se přes něj klenul most a od mostu až po dolní konec, kde ho odděloval od tmavomodrého zálivu pás jantarových pískových vršků, odrážely se ve vodě nejrozmanitější barevné odstíny - nejjemnější barvy šafránu, růží a éterické zeleně a další těžko rozeznatelné, neurčité barevné tóniny, které ještě asi nikdo nepojmenoval. Za mostem lemoval rybník jedlový a javorový les a v jeho chvějivém stínu se zdála vodní hladina temná a přísná. Tu a tam se z břehu nad vodu nakláněla divoká planá švestka. Vypadala jako dívka oblečená v bílém, když se po špičkách přikrádá k jezírku, aby v něm spatřila svůj obraz. Z bažin na konci rybníka se vznášel truchlivý, něžný hlas žabího sboru. Zpoza bílého jabloňového sadu na svahu nad rybníkem vykukoval malý šedý domek; třebaže ještě nebyla úplná tma, v okně blikalo nejasné světýlko.

"To je Barryho rybník," vysvětloval Matěj.

"Ani tohle jméno se mi nelíbí. Rybníku budu řikat - hm, třeba - Stříbrné jezírko. Ano, takové jméno by se k němu hodilo. Cítím zvláštní vzrušení, když něčemu dávám takové vhodné a výstižné pojmenování. Také se vám stává, že vás něco vzruší?"

Matěj přemýšlel.

"No tedy ... ano. Vždycky mě nějak vzruší, když vidím škaredé bílé červy v rozrytém záhonu na okurky. Už pohled na ně se mi ošklivé."

"To ale podle mě není stejné vzrušení. Nezdá se mi, že by červi a Stříbrné jezírko spolu nějak souviseli. Ale proč mu ostatně říkají Barryho rybník?"

"Asi proto, že pan Barry bydlí tamhle v tom domě. Jeho hospodářství říkají Na stráni. Kdyby za ním nebyl ten velký keř, viděla bys odtud Zelený dům. Ale musíme nejdřív přejet po mostě a potom kolem rybníka, proto je to o půl míle dál."

"Má pan Berry nějakou malou holku? Nemyslím úplně malou - ale přibližně tak velkou jako já."

"Má jedu asi jedenáctiletou. Jmenuje se Diana."

"Ach, ozval se vzdech vedle Matěje. "To je překrásné jméno."

"No, mně se ani nějak zvlášť nelíbí. Připadá mi hrozně pohanské. Víc by se mi líbilo jméno jake Jana, Marie nebo nějaké jiné podobné. Když se Diana narodila, bydlel u Barryho jakýsi učitel. Požádali ho, aby jí našel jméno - a on vybral Diana."

"Ach, kdyby tak byl býval u nás nějaký učitel, když jsem se narodila! Jé, už jsme na mostě. Teď pořádně zavřu oči. Vždycky se bojím, když jedu přes most. Nemůžu si pomoct, ale vždycky si představuju, že se most pod námi proboří a zavře jako kapesní nožík a že nás přetne zrovna, když jsme uprostřed. Proto zavírám oči. Ale nakonec přece jen otevřu, když se blížíme k prostředku. Víte proč? Kdyby se totiž most doopravdy probořil, chtěla bych vědět, jaké to bude. Jak to pěkně praská. Ten praskot se mi líbí. Neníto skvělé, že na světě je tolik příjemných zážitků? Tak. Už je most za námi. Teď se podívám. Dobrou noc, drahé Stříbrné jezírko. Vždycky dávám dobrou noc věcem, které mám ráda, tak jako přeju dobrou noc lidem. Myslím, že i věcem se to líbí. Koukněte, ta voda jako by se na mě usmívala."

Když vyjeli nahoru k sousednímu kopci a přejeli zatáčku, Matěj řekl: "Teď už jsme docela blízko. Zelený dům je tamhle na ..."

"Ne, nic mi nepovídejte," přerušila ho dychtivě a zadržela mu napůl zdviženou ruku. Vzápětí zavřela oči, aby neviděla, kterým směrem Matěj ukazuje.

"Nechte mě hádat, jistě to uhádnu správně."

Otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Byli na návrší. Slunce už před chvílí zapadlo, ale krajinu ještě bylo vidět v průsvitném, příjemném šeru. Na západě se vypínala zmavá kostelní věž před jasně žlutou oblohou. Pod tím se táhlo údolí a za ním dlouhá, mírně stoupající stráň, ke které se tulila hospodářská stavení. Bystré a zvědavé oči dětvčete zkoumaly dům za domem. Nakonec spočinuly na tom, který stál o něco dál vlevo, stranou od cesty a který se matně bělyl uprostřed bíle rozkvetlých stromů v blízkosti tmavnoucího lesa. Nad ním, na čisté jihozápadní obloze skvěla se velká, křišťálově jasná hvězda jako lampa, ukazujíc cestu a slibující ochranu.

"Tamhle je! Že je to on?" zvolalo děvče a ukázalo na dům.

Matěj ze samé radosti plácl kaštanovou kobylo opratěmi po hřbetě. "No ted ... dobře jsi uhádla. Ale paní Spencerová ti ho asi tak podrobně popsala, že jsi ho hned poznala."

"Ne, nepopsala. Nic mi neřekla. To, co mi povídala, to by se hodilo na kterýkol dům tady v okolí. Neměla jsem potuchy, jak doopravdy vypadá. Sotva jsem ho spatřila, hned jsem určila, že je to můj domov. Ach, zdá se mi, jako by všechno byl jen sen. Víte, určitě budu mít ruku od lokte nahoru samou modřinu, jak jsem se tolikrát štípla. Každou chilku se mě zmocní hrozně nepříjemný strach, že je to všechno jenom sen. Tak se musím štípnout, abych se přesvědčila, že je to skutečnost. A potom si hned uvědomím, že i kdyby to byl jen sen, nejlíp udělám, když budu snít co nejdéle a přestanu se štípat. Ale tentokrát je to skutečnost, protože už jsme skoro doma."

Vzdychla si úlevou a opět zmlkla. Matěj se něklidně vrtěl na sedadle. Byl rád, že ne jemu, ale Marille připadne úkol oznámit tomuhle nalezenci, že to přece jen nebude jeho domov, po němž tolik touží.

Už se téměř setmělo, ale ne natolik, aby je paní Lyndová ze své pozorovatelny u okna neviděla. Potom se vezli vzhůru návrším a zabočili na polní cestu, která vedla k Zelenému domu.

Když přijížděli k domu, Matěj nedovedl pochopit, proč se sám před sebou s takovou energií brání proti blížícímu se rozhodnutí. Nemyslel ani na Marillu, ani na nepříjemnost, kterou tenhle omyl přivodí, ale myslel na zklamání, které děvčeti způsobí. Když si představil, jak jí v očích pohasne zářivé světlo, bylo mu, jako by se měl snad zúčastnit vraždy - a tenhle pocit se velmi podobal tomu, jaký prožíval, když musel zabít jehně nebo telátko nebo jiné nevinné zvíře.

Na dvoře už vládla tma. Bylo ticho, jen listí na topolech šustilo jako hedvábí.

"Poslouchejte, jak si stromy povídají ze spaní," zašeptala, když ji zdvihl z bryčky a postavil na zem. "Jistě se jim zdá něco hezkého."

Potom, s cestovní kabelou, která obsahovala celý její majetek, pevně sevřenou pod paží, vešla za Matějem do domu.




WebZdarma.cz